Jsem opravdu moc ráda, že jsem vyrůstala s rodiči a sourozenci na statku. A nikdy nezapomenu na ten fakt a na tu radost, když jsme chovali s rodiči a sourozenci prasata, slepice, králíky a taky několik hus, psů a koček. Samozřejmě, že ne všechna zvířata byla na porážku a na jídlo. Je logické, že psi a kočky byli na naše potěšení a taky na mazlení. A taky jsme opravdu byli rádi, když jsme třeba měli malá selátka, se kterými jsme si taky mohli hrát. Potom jsme taky malá selátka prodávali dál, protože mí rodiče nechodili do práce jako ostatní lidi, protože pracovali doma na naší farmě. Měli jsme tam toho opravdu hodně.
A abychom nemuseli brát žádné pomocníky nebo další zaměstnance, tak rodiče řekli, a že tam budou pracovat sami, abychom ušetřili nějaké peníze. Já jsem tam taky pracovala. A později, když jsem se ve dvaceti pěti letech odstěhovala za přítelem, tak jsem šla bydlet do města. Bylo to velké město, kde jsem nemohla mít tolik zvířat, jako kdysi v rodném domě. A musím se vám přiznat, že mi to opravdu hodně chybělo a vadilo mi to.
A v tom domě ve městě byl furt takový klid, že mě to úplně rvalo srdce a myšlenkami jsem byla doma na farmě, kde bylo plno zvířat. Tak jsem si řekla, že to vydržím maximálně rok a musím se vrátit zpět na vesnici. A bohužel můj přítel to nezvládl, takže jsme se museli rozvést. Já jsem se vrátila zpět na vesnici, kde je moje místo a kde mám srdce. Bez zvířat prostě nemůžu žít, necítila bych se bez zvířete dobře. Nyní žiji s jiným manželem na vesnici, a to kousek od mého rodného domku. Jsme nadmíru spokojené. Vzala jsem si nakonec tehdy svého nejlepšího kamaráda a musím říct, že nám je fajn. Možná je to i tím, že máme společné záliby a taky to, že oba pracujeme v zemědělství, kde je taky plno práce a hlavně zvířat. Každý člověk je vnitřně nastavený jinak.
